Ve městě garáží, na střeše, kde světlo slunce Z Hořic padá, kde zídka volá k skoku, Stál Svarta — plešatý, s odvahou a druhy povzbuzovanými. „Dělej, dělej!“ zněl pokřik, když v oči mu blikalo Záře výzvy — a on věděl, že to risk je velký.

Rozhlédl se — strom stojí, větve natažené, Asfalt čeká pod ním, srdce mu buší v hrudi. „To je debil,“ zvolal hlas, „no tak to jsem neviděl!“ Z úzce vymezeného světa kluků, co vtipy snoubí s hrdinou, Svarta vystoupil — poprvé, možná naposledy tak vysoko.

Skok! Vzduch proudil kolem těla, horizont se stočil, „Svarta, je ti něco?“ ozvalo se — stalo se heslem. On se pokusil větve dosáhnout, ale předchozí plán Se rozpadl v sekundách — pád na asfalt, rána tvrdá.

„Hovno, není mu nic…“ zaznělo v okamžiku údivu. „Je mu hodně!“ jiný hlásek naštěstí dodal. V té chvíli vznikla legenda — ne pro úspěch, či pro slávu, Ale pro absurdní odvahu, pro moment, co zapálil internet.

Roky plynuly — ať sláva, ať parodie, Svarta vyšel z pozadí jako stín nad garážemi. V Hořicích se o něm šeptá: „Ten jump… ten jumpoval.“ A internet tlachal: „Ty vole, to džampoval!“ Legenda žije — a heslo dál koluje mezi vrstevníky.

Když dnes někdo stojí na okraji zídky, kluk či dívka, Svarta v nich volá: „Dělej, dělej!“ a nad hlavou se ozvě: „Ty kriple, nemůžeš pobrat dech?“ A my víme — že ve chvíli, Kdy svrhneš se do neznáma, Volají – „Svarta, je ti něco?“ A ty odpovíš: „No… je mi hodně.“